Jak fungují alopatické léky
Podíváme-li se do slovníku cizích slov, zjistíme, že alopatie je definována takto: „léčba pomocí léků vyvolávajících opačný účinek než jaký vyvolává nemoc“. Jak již výklad napovídá, klasická medicína používá k léčbě prostředky, které v organismu navozují opačný stav než je přirozenost těla. Tento fenomén má za následek, že na první pohled vypadá léčba rychle a úspěšně. Když půjdeme do hloubky, zjistíme, že nejde o léčbu v pravém slova smyslu. Jde spíš o souboj léku versus přirozené nemoci, kdy vyhrává silnější. Většinou tedy chemické léky, když jsou podané v dostatečně silné dávce. Jako bonus a odezva organismu na tento vnitřní souboj se ještě u většiny léků objeví nežádoucí vedlejší účinky. K těmto vedlejším účinkům dochází, právě kvůli již zmiňovanému „boji“ mezi přirozenou nemocí a alopatickému léku. Medikace vysílá organismu úplně opačné signály, než je přirozenost organismu.
Použiji příklad z praxe. Pokud máme zácpu, dostaneme od lékaře léky, které vyvolají průjem. Máme-li kašel a vykašláváme hleny, dají nám léky, které vykašlávání zabraňují atd. Subjektivně se nám tedy uleví, ale stále uvnitř těla dochází k tichému přetlačování přirozené nemoci a chemického léku. Paradoxně tak organismus musí řešit svou nemoc, a navíc i tu, kterou vyvolává daný lék. Proti vůli organismu. K úlevě sice dochází skoro okamžitě, ale účinek léků je krátkodobý, musí se opakovat a dávka musí být dostatečně vysoká a průběžně se zvyšovat. U chronických nemocí se po vysazení léku v lepším případě vrátí všechny potíže zpět. V horším případě dojde k potlačení nemoci. To nastane tehdy, když organismus boj s léky vzdá a přesune svou patologii raději na jiný orgán, na jinou rovinu. Velmi známým příkladem je objevení se alergií či astmatu po „úspěšné“ léčbě ekzému pomocí kortikoidů. Ekzém po kortikoidech zmizí, ale za nějaký čas, v závislosti na úrovni zdraví, se často objeví zmíněná alergie, či astma. Samozřejmě ale léčba může vyvolat jiný druh nemoci a problémy klidně i na emoční, či mentální rovině. Vše záleží na predispozici daného člověka.
Již Samuel Hahnemann v paragrafu 23 upozorňoval na skutečnost, že opačný lék nemůže odstranit chorobu. Vliv, který bude mít, bude jen dočasný a nepovede k uzdravení.
Hlavní problém vidím v tom, že se předepisují léky jen na základě lokálních symptomů. Lékaři se zabývají následky nemocí a neřeší se jejich skutečná příčina. Klasická medicína dává vše za vinu především virům a bakteriím, které se snaží silnými chemickými léky likvidovat. Tím, že řeší nemoci lokálně, existují lékařské specializace. Chirurg, dermatolog, imunolog, plicní lékař atd. Díky těmto specializacím však uniká léčba celého člověka, chybí sjednocení a propojení toho, co se opravdu s člověkem jako celkem děje na všech rovinách.